Nejpalčivějším problémem dnešní Albánie není národní expanze. Ve skutečnosti žádná velká albánská politická strana od roku 1991-2 nevolala po Velké Albánii. Místo toho je nejnaléhavějším problémem v zemi udržení skromných zisků v mezinárodní pozici, kterých dosáhla během války v Kosovu a po ratifikaci post-miloševičovského režimu Evropskou unií. Zdvojnásobení velikosti Albánie by navíc zhoršilo její stávající sociální, ekonomické a politické krize a vyžadovalo by více zahraniční pomoci.
Kolaps albánského státu byl důsledkem toho, že se Albánci odmítli podřídit svým novým vládcům. V roce 1912 Ismail Qemal vyhlásil nezávislost albánského národa, ale byl si vědom, že je to předčasné. Nechtěl, aby mu vládl turecký režim. Proto uprchl ze země hledat svobodu. Výsledný chaos vyvolal několik válek a občanských válek, které vyústily ve vznik etnického soupeření.
Pojem Velká Albánie má řadu odpůrců. Tento iredentistický koncept se snaží sjednotit albánská území, která mnozí Albánci považují za svou vlast. Vychází ze skutečnosti, že dnešní albánská populace žije v oblastech, které byly součástí Vilayet of Yanina během Osmanské říše. Kromě Kosova zahrnuje Velká Albánie také území v jižní části Černé Hory a severozápadní Řecko.
Po první světové válce napadly Albánii Rakousko-Uhersko, Francie, Itálie, Řecko a Srbsko. Nestabilita a konflikt pokračovaly, ale albánský národ byl nakonec uznán Společností národů. Albánci však byli rozdělenou společností. Albánský lid byl liberální a byl proti policejnímu státu. Lidé utíkali ze země za lepšími příležitostmi.
Albánský lid je odhodlán vytvořit si vlastní Velkou Albánii. Cílem je vytvořit stát, který zahrnuje celou Albánii, která zahrnuje části Makedonie, křehkého balkánského státu obývaného 600 000 iredentistickými Albánci. Byli povzbuzeni postojem USA vůči kosovským Albáncům. Kromě toho Spojené státy také podporují násilné operátory UCK v Kosovu.
Nejoblíbenějším obdobím albánské historie je její středověká historie. Během tohoto období albánské obchodní domy založily základny a pobočky v mnoha zemích Středomoří. Byli proslulí svým vzděláním a kultivovaným uměním a jejich jazyky byly často jedinými jazyky, kterými uměli mluvit. Měli důležitou roli ve vývoji albánského jazyka a kultury.
Během přechodného období od Osmanské říše ke komunistické nadvládě Albánii sužovalo mnoho problémů. Velkým problémem byla chudoba, bandita, negramotnost, nemoci a otroctví žen. Po pádu Osmanské říše realizovali komunisté velký plán modernizace, který sliboval modernizaci země ekonomicky i sociálně. Udělili také Albáncům právo cestovat do zahraničí, sjednotili jejich dialekty a přijali reformu volného trhu.
Paranoia o Velké Albánii nikomu neprospívá a pouze pomáhá politickým elitám. Krátkodobě slouží jejich politickým zájmům, ale ohrožuje regionální spolupráci. Proto je důležité, aby albánská vláda a její prezidenti přestali s paranoiou ohledně Velké Albánie a zaměřili se na skutečné problémy v regionu.